Při novoročním projevu prezidenta republiky Václava Klause jsem se jako mnoho jiných dozvěděl o vyhlášení částečné amnestie. Zcela tak zanikly výzvy prezidenta před ukončením jeho mandátu k větší vnímavosti a zejména ke snížení různých zákazů a příkazů státu ve prospěch svobod občanů. Naopak vypukla panika.
V průběhu dne byla veškerá zpravodajství zaplněna množstvím senzačních novinářských poznatků o tom, kdo všechno „nebude potrestán“ včetně komentářů vybraných osob z lidu, které takový fakt odsuzují. V průběhu hlavního zpravodajství ČT 1, po několika podobných informacích, počala být předmětná amnestie již označována jako kontroverzní.
To se nám to, páni novináři, pranýřuje. Nejprve si vyrobíme tvrzení s jednoznačným záměrem odsoudit jakoukoliv osobu, iniciativu či rozhodnutí za každou cenu, poté vytrhneme z kontextu to, co se nám hodí a pak to odsoudíme! Kam se hrabou naše soudy. To vše při absolutní většinové neznalosti jakýchkoliv odborných poznatků z řad novinářské obce.
A funguje to i naopak. Odkud asi pramení neobvyklá popularita bývalého ministra spravedlnosti Pospíšila. Samozřejmě, že to je zásluha tisku, který však zapomněl zmínit absolutní ne-popularitu tohoto právníka, který se sice stal na krátko dokonce děkanem plzeňské právnické fakulty, kde na něj dnes již rozhodně nevzpomínají v dobrém, ale postrádá jakoukoliv profesní zkoušku v rámci práva, ať již advokátní, notářskou či justiční. Přesto a možná právě proto mu to nezabránilo ve zřízení absurdního právního kodexu tzv. nového občanského zákoníku, jehož jediným skutečným výsledkem bude pouze absolutní právní nejistota pro fyzické a právnické osoby! To vše ve jménu hledání ideální normy! Která neexistuje! A to není vše. Stačí jmenovat další kousky jako přípravu bezpečnostních prověrek pro insolvenční správce a podobné zhůvěřilosti nemající s fungováním státu a jeho institucí pranic společného, pouze nesmyslně posilující roli státu na úrovni seriálu Inženýrská odysea.
Ano, takovou popularitu mezi voliči je nutno přičíst právě oblibě ve sdělovacích prostředcích, ať již je motivována čímkoliv. Podobným příkladem je i více než desetiletá maximální obliba bývalého prince České strany sociálně demokratické, Stanislava Grosse. Anebo bezdůvodná popularita pana Obamy, který dostal Nobelovu cenu míru, jaksi předem a jak již víme bezdůvodně, když z jeho předsevzetí, včetně bezprávního věznění zadržených v Guantanámu, bez nároku na soud, vzal za své. A abychom se nezastavili u fyzických osob a politiků, tak si Nobelovu cenu za mír v roce 2012 nadělila právě Evropská unie jako výsměch všem jejich obyvatelům, kterým se život vskutku prodražil a výrazně zkomplikoval bez reálné naděje na zlepšení.
Kdyby tak členové novinářské obce počali trpět potřebou vzdělání a objektivního zpravodajství. Namísto kvičení o údajné kontroverznosti amnestie, která je legitimní součástí západního právního systému, hysterickému se dotazování politiků, co že bylo zanedbáno při kontrole výroby a distribuce alkoholu, vedoucímu k absurdní prohibici a pošlapávání občanských práv, vytváření afér a mýtů na různá témata, by se mohli například věnovat tématu ubírání občanských svobod občanům tohoto státu i Evropské unie, nesmyslnému zvyšování pozice státu vůči občanovi včetně kriminalizace, ani za komunistické éry nekriminalizovaných, přestupků proti předpisům, jejichž objem nesmyslně a bezdůvodně narůstá, apod. A co se třeba takhle starat o osud českých občanů vězněných Řeky za údajnou špionáž! Ano, těmi Řeky, kteří jsou také členy Evropské unie, jak díky jejich dluhům ví každé malé dítě. Těmi Řeky, kteří přes rozsáhlou ekonomickou krizi mají potřebu neustále horečně zbrojit, a to proti dalšímu členovi NATO, Turecku, a zavírají české občany za to, že si chtěli vyfotit pár flintiček pro připravovanou počítačovou hru. Jako by byla stále studená válka nebo i hůř. A jako by to našim novinářům nevadilo. Stejně jako jim nevadí politická a vojenská podpora vzbouřenců v Libyi proti diktátorovi Kaddáfímu. Těm vzbouřencům, kteří za odměnu napadli americkou ambasádu a vraždili zde a nyní bojují ve skutečné občanské válce, ke které politici Evropské unie „pomocí“ tak přispěli. Podobný scénář pak máme v Sýrii, kde řádové sestry upozorňují na organizované vraždění křesťanů našimi spojenci, vzbouřenci proti diktátorovi Asadovi. O druhé válce v Iráku, jejíž nesmyslnost volá do vesmíru, stejně jako bombardování Jugoslávie kvůli narkobaronům z Albánie, provedeném až po masakru a vyhnání albánských civilistů z Kosova.
Možná by bylo dobré, za situace, kdy je žel Bohu téměř každý novinář investigativní, kdyby se tito vrátili ke skutečné novinářské profesi, která má nestranně informovat a nikoliv skandalizovat a zkreslovat. „Obvykle stáčí poslání, snad trochu více vzdělání.“ Při sledování našeho zpravodajství si stále častěji kladu otázku, jestli jsem chtěl žít v takovéto zemi a v takovéto Evropské unii. A rozhodně nejsem sám.
JUDr. Jiří Solil